Máš hlavu jako... Jako meloun?!

Foto: Thecrabbycook.com

„Máš hlavu jako meloun“. Ještě pořád se to používá, ne?! A znamená to něco jako „máš šišatou hlavu“ – soudě dle toho, že meloun je typický svou šišatostí. Nebo spíš: byl. Když Vám někdo ještě před dobou ne dávnou (pohybujeme se v řádu let) řekl ono „Máš hlavu jako meloun“, věděli jste, na čem jste; tedy: věděli jste, na čem je Vaše hlava. Ovšem dnes již výklad zméněného sousloví nemusí být tak jednoznačný.
     A to díky japonským hlavám (zdalipak byly ty chytré hlavy šišaté...), které vykonstruovaly (jo, „vykonstruovat“ je děsně technický termín, myslím ale, že sem se skvěle hodí) hranatý meloun. Báječný je prý proto, že se pohodlně skladuje v lednici, a že se dá krájet jako chleba. (Na rozdíl od toho původního šmejda přírodního.) A protože je vůbec asi celý báječný, ani jeho cena nemůže být jiná: je vskutku "báječná": v jeho domovině (tedy v Japonsku) pořídíte toho krabicáka za 184 Kč/kg (v přepočtu ovšem).

     Osobně bych si ho nepořídila ani za cenu srovnatelnou s tím poněkud old-fashioned melounem klasickým, šišatým. Jednoduše proto, že mám pocit, že není důvod, aby byl meloun „krabicoidní“, když je to meloun. A taky proto, že není důvod, aby se dal krájet jako chleba: protože on to není chleba, on je to meloun.

Foto: Opasgarden.com

     I Španělé se v melounářské oblasti činili. A i jim vyčiním. Protože ani melouny bez pecek mi nepřijdou jako dobrý nápad. Ať se jim říká, jak chce, třeba i Bouquet – Kytice po našemu.
     Jo, jasně. Ani v případě japonském ani v případě španělském nebylo při konstruování super melounů sáhnuto po prostředcích genetické modifikace. Například „krabicáky“ rostou tak, že „kolem plodu se jednoduše rozestaví dřevěné nádoby, které plod během růstu vyplní a udrží si požadovaný tvar.“ (Citace článku Británii zaplavily praktické hranaté melouny.)

     Jo, jasně. Opakuji. Ale jaksi nechci přijmout. (Na rozdíl od Britů, kteří si „kostkáče“ zamilovali...) Meloun je pro mě melounem i proto, že je šišatý a má pecky. Vadí-li někomu melounoidní šišatost a peckovitost (což se může lehce stát), radím nekupovat a nejíst melouny a „ujíždět“ třeba na jahodách, Mají jiný tvar než ten zpropadený meloun a jejich pecičky jsou přijatelné snad pro každého... 

     A teď si lamte své melounovité hlavy, vědci celého světa (i Vy, ostřílení kozáci japonští a španělští): dala bych si modrý kruhový banán!!! (Navleču si jej na ruku, až půjdu z nákupu – ušetřím místo v tašce; a modrá mi ladí k sukni...)

Zabublání a zmizení v nenávratnu

Zanedlouho se chystám na nějaký čas zmizet z Prahy a objevit se na Moravském Slovácku – i pro nahodilé civění pod krajové pokličky. Z toho důvodu bílím již tak bílou lednici a nutno říci, že jsem ve svém bílení dosti úspěšná. Až tak, že prakticky nemám co posnídat. Tedy: neměla jsem.
     Do té doby, dokud mě nezachránila KOKO se svým videotipem na bublaninu a bublanina samotná podle videotipu zkonstruovaná.

     Oproti předloze se změnilo snad "jen" to, že vzhledem ke své aktuální (ne)zásobenosti jsem polohrubou mouku určenou do bublaniny nahradila moukou hladkou a ještě k tomu celozrnnou (s kterýmžto faktem souvisela nutnost přidat více mléka, na míru: "baj voko" :-)) a pekáč (vymazaný olejem, chybí mi dokonce i máslo :-)) byl vysypán naopak moukou hrubou. Jo a třešní jsem přidala – protože jsem je měla, a protože je mám ráda. :-)

     Nevím, jak moc se můj "zmetek" liší od svého původního mustru (odkaz na jeho recepturu zde), každopádně je tak dobrý, že je již téměř fuč, což se konečně snaží naznačit i název příspěvku – pravda, poněkud dramaticky. :-)

     Co Vy a Vaše "nutnostní" inovace osvědčených receptur?! (Učiněné z důvodu chybějící suroviny, z důvodu chuťových preferencí...)

Kouzelné hůlky a řepný salát

Ráda jím hůlkami. Tedy spíše: ráda se pokouším o to jíst s jejich pomocí (s pomocí, no...). A vzhledem k tomu, že jsem osoba kontextů, i o hůlkách přemýšlím v kontextech různých, i širších. Jedním z oněch kontextů je kontext něčeho, co by mě jednou mělo živit (tím, že budu živit jiné). Tedy kontext nutriční terapie.

      Jako aspirující nutriční terapeutka prohlašuji, že hůlky k jezení jsou záležitostí multifunkční a vynikající. Najíte se s nimi a navíc jsou kouzelné: tím, že se s nimi nadlábnete tak, jak Vám (výjimečně správně) radí všechny ty Katky, Vlasty a Tiny – kamarádky (a) časopisy – tedy pomalu. Ono to s nimi totiž jinak ani nejde (mám ten pocit).

      Akorát si nejsem jista, zda lze s hůlkami dodržet další z nutričně-terapeutických přikázání, přikázání o konzumaci jídla v klidu. Pochyby vyplývají z osobních zkušeností: rozčiluje mě většinou (což má ke klidu daleko), že při jezení hůlkami je rychlost najezení se neregulovatelná, jednorychlostní, v mém případě tedy velmi pomalá.

      Mám dvě možnosti: Za pomoci psychoterapie popracovat na tom, aby mi nevadilo, že hůlkami jím rychlostí nižší než šnečí, anebo se těmi hůlkami naučit čarovat pořádně – toť možnost druhá.

      Na první z možností, na psychoterapii, lidi mám. Na druhou (o kterou bych jako na potvoru stála více – o její realizaci) zatím ne.

     Ale třeba se to změní, když Vám sdělím, že rozhodne-li se někdo z Vás zhostit se nelehkého úkolu naučit mě jíst hůlkami, slibuji, že požadovaný učební materiál (tedy jídlo) dodám řádně připravený dle požadavků. No neberte to (překlad: berte to!)! Nabídky přijímám na eparmova@gmail.com. Slibuji, že odpovím všem. :-D (Jo, je to inzerát, přiznávám :-D)

      Vzhledem k tomu, že jsem na tom s jezením hůlkami tak zoufale (po rychlostně-výkonové stránce), jak stojí psáno výše, mohu při svých dlouhých pokusech dlouze přemýšlet. Třeba o předmětu konzumace (snahy o konzumaci, abych byla přesná).

      Dnes jím byl (tedy předmětem konzumace) mimo jiné salát z červené řepy (ve veganské restauraci Loving Hut v OC Nový Smíchov na Praze 5 – jakožto všežravec lovím i v čistě rostlinných vodách, když mám pocit, že je mi toho třeba – mentálně či fyzicky :-)).

      A byl takový (tedy dokonalý), že přehodnocuji názory, které jsem ještě ráno měla za skálopevné. Například ten názor, že být mnichem (jeptiškou proto ne, že „mnichL mi v tomto kontextu – zase ty kontexty :-) – zní lépe...) někde, kde se daří jak dýním, tak červené řepě, tak „jedu“ jenom a pouze na nich a na pokrmech z nich a už ničehož více nesháním, protože už více nepotřebuji. Aktuálně to mám tak, že být na světě jen ten řepový salát (kam se hrabe ambrosie, pokrm olympských bohů :-)), tak i přesto (nebo práve proto?) je nirvána, stav absolutní blaženosti, zaručena. (Trochu se, logicky, červenám, když Vám toto o salátu z červené řepy sděluji. :-))

      Snažila jsem se zjistitm co je tan salát zač. „Onaušnicovaný“ pracovník (nebo-li pracovník s náušnicí; českého původu kupodivu, restaurace jako Loving Hut jsou často personálně plné spíše těmi, který s hůlkami zacházejí bravurně...) mi sdělil, že to je salát na lásku a při své promluvě se na mě blaženě díval. A já to pochopila: on se do toho salátu zamiloval tak, jako jsem se do něj (do salátu :-)) zamilovala já. :-) Pak mi ještě řekl, že v salátu je červená řepa (překvapivě), máta, koriandr (čerstvé ovšem), sezamové semínko, mrkev, citronlvá kůra a arašídy a ještě něco, na co si prý mám přjít sama.

      Ačkoliv jsem si vzala domů pořádný vzorek k prozkoumání (pod záminkou vědecké práce :-)), je mi jasné, že můj salát bude prostě mým a nikoliv přesnou kopií salátu Loving-Huťáckého, ale přesto (proto?!) se ptám: co by v něm tam ještě mohlo být dobrého?! Hm?!

Opíjení rohlíkem

Trestné nadruhou. Protože dětí, protože pečivem z bílé mouky. Poněkud poeticky znějící sousloví „Opít rohlíkem“ v ostré praxi obvykle znamená něco jako „podvádět někoho“, „kecat někomu“. A nekecá tak trochu matka svému roběti, když mu říká, jak pro něj chce jen to nejlepší a zároveň mu do ruky rve bílý rohlík?! (S kterýmžto se, s bílým rohlíkem, dnes pere mnoho dospělců – často snažících se o hmotnostní redukci...)

     Však mu může do té ruky vrazit něco jiného, zdravějšího a možná i podobně cenově vycházejícího. Nebo ne? A když jo, tak co? (V různých ohledech: výživových, v ohledech praktičnosti...)

     A teď, babo (zasloužilá matko třebas :-)), raď...

O strašidelné dýni

Na netu jsem objevila "super" recept. Na dýňový koláč na český způsob. Aneb: Když máte málo dýně, deficitní množství nahoňte bílou moukou. Ne, takhle ne, prosím!!! Prostě: když nemáte dost dýně, nedělejde dýňový koláč, dýňovou polévku, zkrátka nedělejte vůbec nic dýňového, když nemáte dost dýně! Jo?! Přece nemáte IQ tykve (nebo-li dýně :-)). PS: A ještě něco: zakatuji nejen práci s dýňovými recepturami, když nemáte dýni; zakazuji i sprostá sousloví jako "3 lžíce oleje extra viržin" (ano, "viržin", zrak Vás neklame...).